Prezidentské volby za 1. republiky: Rekordman T. G. Masaryk

Ani kandidatury zakladatele státu T. G. Masaryka se ve

20. a 30. letech neobešly bez zákulisního handrkování

a projevů nesouhlasu opozičních sil. Málokdo pak dnes ví, že v roce 1927 se TGM dočkal zvolení o pouhých 13 hlasů.

Prvním prezidentem Československa

Po téměř sedmileté odmlce zákonodárci opět usedli 14. listopadu 1918 do poslaneckých lavic v Thunovském paláci na Malé Straně. Pár hodin před začátkem schůze se náměstí blízko sněmovny zaplnilo lidmi do posledního místa a Sokolská stráž zvládala jejich nápor jen s vypětím všech sil. Každý toužil přihlížet tomu, jak Revoluční národní shromáždění vyhlašuje republikánské zřízení, potvrzuje československou vládu a poprvé volí prezidenta. Ono se vlastně o volbu v pravém slova smyslu ani nejednalo. Výsledek byl českými a slovenskými politiky předem ujednán a poslanci na návrh Karla Kramáře jednohlasnou aklamací potvrdili v čele nového státu T. G. Masaryka.

Návrat z Ameriky představoval triumfální počátek Masarykova prezidentského působení. Staré rozmíšky byly zapomenuty a osoba prezidenta „povznesena byla (…) nad všechny stranické zájmy a spory do jakési posvátné výše, takže když dne 21. prosince 1918 vrátil se z ciziny, byl již s netrpělivostí očekáván“. Na pražském nádraží jej přivítal spisovatel Alois Jirásek se slovy díků za osvobození vlasti ze 400leté poroby a jeho volbu přirovnal k volbě Jiříka z Poděbrad, kdy „mnozí plakali pro radost, že vyšli z moci německých králů“. V čele českých zemí po téměř pěti staletích opět stanul Čech! Kromě české a slovenské národní hymny zazněla z pražského Žižkova píseň Ktož sú boží bojovníci a symbolika navozující zdání kontinuity režimu s husitskou epochou tehdy byla téměř všudypřítomná.

Ještě téhož dne Masaryk v parlamentu slíbil, že bude dbát blaha republiky i jejích obyvatel. Následně se uchýlil na Pražský hrad, který se stal oficiálním sídlem hlavy státu. Odtud zaznělo také první prezidentské poselství. „Jeho popularita,“ vzpomínal jeden z ministrů, „byla tehdy neomezena a záleželo jen na něm, aby si tuto popularitu zachoval.“

Prezidentská volba v roce 1920

Prozatímní ústava z roku 1918 přiřkla prezidentskému úřadu roli reprezentativního symbolu, který se neplete do reálné politiky. „Tož to tedy ne,“ kontroval Masaryk a svou autoritou prosadil novelu upravující prezidentské pravomoci. Jmenoval a rozpouštěl vládu, mohl jí předsedat a obecně získal silnější postavení v rámci výkonné státní moci. V ústavě z května 1920 se stal rovněž rozhodujícím aktérem při svolání, odročení nebo rozpuštění parlamentu. A právě parlament získal tu čest volit dne 27. května 1920 nového prezidenta.

Všeobecná popularita TGM už však tehdy byla minulostí. Proti Masarykovi se otevřeně stavěli jak poslanci a senátoři německých a maďarských nacionálních stran, tak měli výhrady i lidovci nebo členové Kramářovy národní demokracie. Nejistý výsledek vedl k vyjednávání, jehož prostřednictvím se podařilo zajistit stávajícímu prezidentovi potřebnou kvalifikovanou většinu platných hlasů.

Kandidáti komunistické strany zaznamenali nepatrné zisky, zato jednašedesát hlasů obdržel protikandidát a rektor německé univerzity August Naegle. Téměř stejný počet poslanců odevzdal prázdné lístky. Už tak trpký pocit umocnilo chování německých a maďarských nacionalistů, kteří po příjezdu prezidenta demonstrativně opustili sál. Odpor navíc dávali najevo i Slováci. Obtíže při volbě v roce 1920 ale zdaleka nedosáhly takových rozměrů jako o sedm let později.

Prezidentská volba v roce 1927

Přestože na jaře 1926 do skončení sedmiletého funkčního období scházel více než rok, ve veřejném mínění i mezi politickými špičkami se rozproudila živá debata o případných kandidátech na nejvyšší státní post. Velká část nejsilnější politické strany, československých agrárníků, navrhovala Antonína Švehlu, jiní byli pro Karla Kramáře. Pravice už chtěla mít na hradě konečně „svého člověka“.

Masaryk nemohl počítat ani s německými hlasy, natož s komunisty. Přesto nebo právě proto se nechal slyšet, že když neprojde v prvním kole, svou kandidaturu stáhne. V takto nejisté situaci se za něj postavil ministerský předseda Švehla. Odmítl nominaci a využil veškerý svůj vliv k prosazení opětovné volby TGM stranami reprezentujícími československou většinu. V agrárním klubu údajně pronesl, že kdo chce hlasovat proti, „zaslouží pár facek, a já jsem ochoten mu je sám dáti“.

Masaryk mezitím na jaře 1927 odjel na zahraniční cestu a Švehlovi v dubnu psal, že mu „starost volební spánku nekalí“ a že u odpůrců jistě „ohled na stát, (…) na cizinu i na poměry doma přece zvítězí“. Zároveň pohrozil, že musí zvítězit hned v prvním kole, jinak že úřad nepřijme. „Prezidentským poškrabkem nebudu“, varoval premiéra. Přesto odpor vládních stran neustával a začátkem května se optimismus vytratil. Znepokojovaly jej zprávy o premiérově špatném zdravotním stavu. Švehla se snažil chmury rozptýlit: „Volba je mým úkolem – a já jsem zdráv.“ Nestačilo to. S blížící se volbou Masaryk znervózněl a požadoval, aby strany, které jej nepodpoří, odešly z vlády.

Jednalo se zejména o národní demokraty. Ti se obávali odchodu většiny členské základy k fašistickému hnutí, když Masaryka podpoří. „Myslím, že by bylo osudným pro nás, pro stranu, ale i pro naše vnitropolitické poměry a pro stát, kdybychom zase v této věci Švehlovi podlehli,“ varovali Karla Kramáře. Nepomohla ani Švehlova hrozba, že do vlády pustí socialisty.

Masaryk se vrátil do Prahy 25. května 1927, jen dva dny před volbou. Pouze komunisté postavili oficiálního protikandidáta Václava Šturce. Ten získal 54 hlasů, zatímco Masaryka podpořilo 274 ze 434 přítomných volitelů. Přes sto hlasovacích lístků zůstalo prázdných. Podporu nezískal jak u německých a maďarských nacionalistů, tak u dvou vládních stran – národních demokratů a slovenských luďáků. Nakonec se sice dočkal zvolení v prvním kole, ale o pouhých 13 hlasů. Nejtěsnější výsledek v meziválečném Československu pak kritici Hradu označili za „Pyrrhovo vítězství“.

Prezidentská volba v roce 1934

Čtvrté a poslední zvolení T. G. Masaryka se odehrálo 24. května 1934 a oproti dosavadní tradici se akt nekonal v Rudolfinu, ale ve Vladislavském sále na Pražském hradě. I přes nalomené zdraví se T. G. Masaryk rozhodl kandidovat, protože půda pro jeho nástupce zatím nebyla připravena. Oproti minulé volbě se za něj postavily všechny vládní strany a získal výraznou kvalifikovanou většinu hlasů hned v prvním kole. Komunistického protikandidáta Klementa Gottwalda tehdy podpořily čtyři desítky zákonodárců, zatímco 53 lístků zůstalo neoznačeno. Ani tato volba se neobešla bez nepříjemností. Její průběh narušovali komunisté hlasitým skandováním „Ne Masaryk, ale Lenin!“

Pozorovatelům též nezůstalo utajeno špatné zdraví znovu zvoleného prezidenta. Při skládání slibu musel mít nápovědu a jeho písmo bylo téměř nečitelné. Málokdo ale tehdy věděl, co stojí za těmito vnějšími projevy chatrného zdraví. Měsíc před volbou jej postihla mozková mrtvice a v době volby byl prakticky slepý. I tak se snažil se ctí vykonávat své úřední povinnosti. S plynoucím časem se však jeho stav zhoršoval, a tak v polovině listopadu 1935 dostal dosluhující prezident taktně najevo, že se počítá s jeho abdikací. Volba vybraného nástupce Edvarda Beneše, který řídil československou diplomacii, už byla zajištěna. A tak Masaryk neváhal a o necelý měsíc později rezignoval. Skončila tak prezidentská éra, která v našich dějinách dosud nemá obdoby.

Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Následujte nás
  • Facebook Czech Archives

Kurzy pro začínající genealogy

  • Black Facebook Icon

E-mail: info@czech-archives.com                                                                                   

 © 2015 Czech Archives, s. r. o. Created by KUKLIK.CZ