„Právě se vracím z Hradu…“

Vítězný projev komunistického vůdce Klementa Gottwalda před sedmdesáti lety symbolicky završil několikaleté přípravy jeho strany na ustavení diktátorského režimu v Československu.

Jednu z nejdůležitějších příčin komunistického úspěchu je přitom potřeba hledat již o deset let dříve v období Mnichovského diktátu. Právě tehdy v hlavě prezidenta Edvarda Beneše uzrála myšlenka, že jedinou zárukou před jakýmkoliv opakováním německé hrozby je silná československá vazba na Sovětský svaz.

Praktickým vyjádřením Benešovy prosovětské politiky se stalo uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy v roce 1943, která měla určující vliv na poválečný vývoj. Československo se tím samo dobrovolně vřadilo do budoucí sovětské sféry vlivu ještě před tím, než na jeho půdu vstoupily nohy prvního vojáka Rudé armády.

Mnoho občanů bylo po válce stále ještě znechuceno nekonečným haštěřením politických stran za první republiky a toužilo po odplatě československým Němcům a Maďarům za spáchaná příkoří. Takto naladěným lidem vyšli komunisté plně vstříc zněním svého Košického vládního programu, který na jaře 1945 prosadili k přijetí celou politickou reprezentací včetně londýnské exilové vlády, Slovenské národní rady i nekomunistických stran.

V tomto dokumentu byla výslovně zakotvena zahraničně-politická orientace země na Sovětský svaz. Sice mělo být i nadále udržováno přátelství se Západem, ale to už nebylo prioritou. Československá vláda pak v následujících letech plně podřizovala svou zahraniční politiku sovětským zájmům, jak dokládá odmítnutí účasti na tzv. Marshallově plánu, které symbolicky zpečetilo osud země jako sovětského satelitu.

Z politické mapy Československa byly navíc kvůli nařčení z kolaborace naprosto vymazány pravicové strany včetně agrárníků, kteří za první republiky pravidelně získávali nejvíce parlamentních mandátů. S tímto omezením demokracie souhlasily i nekomunistické strany.

Jejich představitelé nedokázali předem domyslet, že osiřelou základnu venkovských voličů agrárníků v českých zemích z valné části nepohltí oni, ale komunisté, protože právě jejich ministr zemědělství Július Ďuriš se v očích veřejnosti stane tváří pozemkové reformy. V jejím rámci byla v pohraničních okresech rozdělena půda německých (na Slovensku v podstatně menší míře i maďarských) majitelů mezi drobné zemědělce, které v té době samozřejmě nikdo nezatěžoval úvahami o budoucí nucené kolektivizaci. Právě tyto regiony se ve volbách v roce 1946 staly pevnou voličskou baštou KSČ.

V poválečném Československu nebylo místo ani pro opoziční politiku. Všechny legální politické subjekty musely působit výhradně v rámci Národní fronty, jež byla v českých zemích fakticky velkou koalicí komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců, tedy tří levicových a jedné středové strany.

Navzdory proklamacím o Národní frontě vnímali komunisté od začátku všechny své koaliční partnery jako nepřátele a infiltrovali jejich řady svými agenty a informátory. Díky nim měli dokonalý přehled o většině interních záležitostí ostatních partají. Agenti KSČ uvnitř nekomunistických stran zakládali levicové frakce, které v únoru 1948 pomohly rozložit odpor proti převratu a obměnit jejich vedení podle komunistických potřeb.

Komunisté rovněž více či méně skrytě ovládali nejrůznější organizace včetně odborů, veteránských spolků a Závodních stráží, z nichž se zformovaly Lidové milice. Pro budoucí uchopení moci bylo klíčové získat na svou stranu také armádu a Sbor národní bezpečnosti, jak zněl dobový název pro policii. Ta narušovala činnost nekomunistických stran celou řadou provokací a účelově proti jejich funkcionářům vznášela nepravdivá obvinění.

Spory o personální složení policejního velení se staly také rozbuškou únorové krize roku 1948, kterou část ministrů nekomunistických stran řešila svou demisí. Spoléhali se přitom na těžce nemocného prezidenta Beneše, od kterého si slibovali jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Potvrdili tím však jenom svou dosavadní nejednotu a organizační nemohoucnost, protože nedokázali k demisi přemluvit ani všechny nekomunistické ministry.

Místo mobilizace demokratických sil zůstali jejich předáci pasivní. Oproti nim dostali komunisté do ulic statisíce svých přívrženců a s tichou podporou policie a armády mohli s Lidovými milicemi a miliony stávkujících v zádech vyvíjet nátlak na prezidenta, aby demisi přijal. Edvard Beneš skutečně nátlaku podlehl a pověřil Klementa Gottwalda doplněním vlády, která už nadále fungovala plně podle komunistických not.

V průběhu únorové krize totiž začaly pod komunistickým vedením po celé republice vznikat tzv. akční výbory Národní fronty, které si nezákonně uzurpovaly moc (jejich činy byly později legalizovány přijetím zákona se zpětnou platností) a prováděly čistky: svévolně vyhazovaly lidi z práce nebo ze studia, objednávaly si u policie zatýkání nepohodlných osob, přebíraly vedení podniků, škol, médií, organizací, spolků a dokonce i nekomunistických politických stran, do jejichž čela byli v rozporu se stanovami a bez souhlasu členstva dosazeni prokomunističtí politici. Kdo se chtěl samozvaným akčním výborům postavit na odpor, ten narazil na Lidové milice a pomoci policie nebo armády se nedovolal.

V květnových volbách roku 1948 už „obrozené“ nekomunistické strany nekandidovaly samostatně, ale na jednotné kandidátce Národní fronty, které dominovali komunisté. Žádná nezávislá alternativa nebyla povolena. Nesouhlas s touto kandidátkou bylo možné vyjádřit pouze vhozením bílého hlasovacího lístku, kterých nakonec se nakonec ve volebních urnách našlo téměř milion. Další stovky tisíc hlasů byly zneplatněny. Voličů nových pořádků však bylo mnohem víc.

Bezprostředně po volbách abdikoval prezident Beneš a na jeho místo nastoupil Klement Gottwald, který podepsal novou ústavu. Ta sice formálně zachovala určité demokratické rysy, ale běžná praxe se od jejího znění odlišovala takřka ve všem. Mezitím dál naplno běžely čistky. Některé nekomunistické strany byly zlikvidovány úplně, z jiných zůstala pouze torza vedená kolaboranty ražení Josefa Plojhara. Opoziční politici nebo novému režimu nepohodlní lidé začali raději hledat útočiště v exilu. Začal první rok více než čtyřicetileté diktatury KSČ…

Článek vyšel v časopisu Týden historie

Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Následujte nás
  • Facebook Czech Archives

Kurzy pro začínající genealogy

  • Black Facebook Icon

E-mail: info@czech-archives.com                                                                                   

 © 2015 Czech Archives, s. r. o. Created by KUKLIK.CZ