Prezidentské volby: Edvard Beneš

Prosincové volby hlavy státu v roce 1935 se neobešly bez velkého napětí. První československá republika zažila v té době největší vnitropolitickou krizi za celou svou dosavadní existenci.

„Už to mělo být dávno“

Přitom se zpočátku zdálo, že změna „na Hradě“ se stane pouhou formalitou. Většina politiků, stejně jako zasvěcení pozorovatelé nahlíželi setrvání chřadnoucího Masaryka v prezidentské funkci jako lehkomyslný hazard. Stát potřeboval mít v čele energickou a schopnou osobnost. Úlohu sdělit tuto nepříjemnou zprávu Masarykovi přijal jeho dlouhodobý souputník Edvard Beneš. Pokud si pan prezident přeje abdikovat, je načase, neboť nyní by se „patrně volba prezidentská a mé zvolení daly uskutečnit“. Beneš byl ostatně v prezidentově okolí obecně přijímán za Masarykova nástupce. Už dávno pro něj Masaryk v ústavě vybojoval snížení věkové hranice prezidentského kandidáta, ale politická situace činila Benešovu volbu doposud nemožnou. Utvoření koaliční vlády Milana Hodži začátkem listopadu 1935 ale slibovalo jistou naději.

Jestliže prezident zpočátku s abdikací váhal, 21. listopadu premiérovi na dotaz, zda je nutná, přisvědčil s tím, že „už to mělo být dávno“. Následně se Hodža a Beneš domluvili, že se posledně jmenovaný stane jediným kandidátem koaličních stran. K těm vedle nejsilnější agrární strany patřili sociální demokraté, národní socialisté, lidovci, živnostníci i německá agrární formace Bund der Landwirte. Na zprávu o připravované rezignaci bylo uvaleno přísné informační embargo a také jednání o Benešově volební podpoře se měla vést za zavřenými dveřmi. Slabý článek celé akce představovali snad jen agrárníci, jejichž podporu Hodža sliboval, ale v čele strany stál tehdy Rudolf Beran, který naznačil, že ve straně mohou být s prosazením navrženého kandidáta problémy. Beneš si nicméně poznamenal, že po jednání s předsedou agrárníků „neměl vůbec dojem nějakých větších obtíží.“

Hledá se národní protikandidát

O to větším rozčarováním se stal závěr ze schůze vedení agrární strany počátkem prosince. Nejen že Beneše nepodpoří, ale postaví svého „občanského“ protikandidáta. Navíc se k protibenešovské akci přidala i vládní živnostenská strana a vybraný kandidát mohl počítat i s podporou většiny poslanců a senátorů opozičního Národního sjednocení. To sice původně ohlásilo nominaci Kramáře, nicméně vidina Benešovy porážky je motivovala k přehodnocení volební strategie.

Najít vhodného kandidáta ovšem vůbec nebylo snadné. Jak poznamenal Jiří Stříbrný, „bylo-li odvážné vyslovit se proti Benešovi, bylo ještě horší propůjčiti se za kandidáta proti němu.“ Navíc byla přijata podmínka, že se musí jednat o nestraníka. Řada osobností, včetně historika Josef Pekaře nebo průmyslníka Preisse, odmítla, ale nakonec byl pro věc získán prof. Bohumil Němec, botanik a někdejší politik. Tento dvaašedesátiletý „nazrzlý blondýn s bradkou“, vyhlížející jako „chytrý krejčí z pohádek“, oproti jednapadesátiletému Benešovi splňoval hlavní kritérium odpůrců Hradu – nebyl pokládán za socialistu. Hlasy tak mohl očekávat dokonce i od slovenských luďáků Andreje Hlinky, který se nechal slyšet, že podpoří kohokoli, „jen když to není žádný marxista, žádný socialista“. Pro svou funkci předsedy Národní rady československé pak Němec dostal od svých stoupenců označení „národní kandidát“.

Nedám se zvolit komunisty a Henleinovci!

V opačném táboře zavládlo zděšení. Beneš původně plánoval manifestační zvolení, zatímco nyní se zdálo, že jeho vítězství je ohroženo. Mluvilo se již o mezinárodní ostudě. Sám kandidát byl hluboce dotčen: „Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už jí mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a Henleinovci“, horoval v kruhu svých nejbližších. Ale politika je umění kompromisů a zdálo se, že nic jiného nezbývá, a tak se Beneš začal shánět po hlasech. A to i u komunistů, stejně jako u Konráda Henleina. Zatímco Němci naznačovali, že vhodí prázdné lístky, komunisté v případě, že pravice postaví protikandidáta, počítali s odvoláním nominace K. Gottwalda a s podporou Beneše. Stejný postup jim ostatně doporučovali soudruzi z Moskvy. Aby zajistil hlasy pro svého kandidáta, slíbil Masaryk dokonce amnestii stíhaných komunistických pohlavárů.

Namísto jednotné koaliční nominace se tak proti sobě formovaly dva ideově silně vyhraněné bloky levice a pravice, ve kterých spolu kooperovaly vládní i opoziční strany. Situace se ze dne na den vyhrocovala. Levicový tisk psal o největší vnitropolitické krizi, „jakou jsme nezažili od vzniku“ republiky. Šířil se názor, že demokracie je ohrožena a že se stát nachází na pokraji občanské války. „Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení,“ zněly komunistické depeše adresované Moskvě.

V takto vypjatých dnech socialističtí politici žádali B. Němce o stažení kandidatury a Hodža hrozil odchodem Slováků z jednotné agrární strany, pokud ta nezmění postoj k prezidentské volbě. Neúspěch jej nakonec vedl k podání demise vlády 11. prosince 1935, jen sedm dní před plánovanou volbou prezidenta.

Rozhodli Slováci

Jistý posun způsobila Masarykova abdikace 14. prosince, při které odcházející prezident využil své autority a za nástupce veřejně doporučil E. Beneše. „Pracoval jsem s ním v zahraničí i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře (…).“ Prezidentské pravomoci přešly na vládu a ta také využila všech dostupných možností k podpoře Benešovi kandidatury. Blok jeho odpůrců se pomalu začínal drolit. Spekulovalo se už i o stažení nominace „národního kandidáta“, ale obrat způsobilo až nečekané rozhodnutí luďáckého vůdce Hlinky den před konáním volby.

Hlinka se ještě nedávno vyjádřil, že raději zvolí „dřevo, jen když to nebude Beneš“. „Mistr diplomacie“ a dlouholetý ministr zahraničí jej pozval k jednacímu stolu a v předvečer volby Hlinku přesvědčil. Samozřejmě sliby. Vedle posílení autonomie Slovenska neváhal připojit i další ústupky, mj. propuštění za špionáž odsouzeného Vojtěcha Tuky. Hlinkovo rozhodnutí ovlivnila i hrozba růstu moci agrární strany, která by zvolením Němce získala na hradě svého člověka. Právě agrárníci totiž na Slovensku představovali hlavního volebního rivala luďácké strany.

Po Hlinkově odchodu Beneš přijal Hodžu a v závěru dne si zapsal, že nemá „pochybnosti, že věc je hotova“. Následující den do Vladislavského sálu dorazila většina zákonodárců a z celkového počtu 440 odevzdaných lístků znělo 340 na Edvarda Beneše. Bohumilu Němcovi, přes stažení jeho kandidatury, odevzdalo hlasy na čtyřiadvacet poslanců a senátorů Národního sjednocení.

Zvolen ještě dvakrát

Historik A. Klimek trefně poznamenal, že Beneš, „na jehož vítězství by si ještě před týdnem mnozí nevsadili, byl zvolen hned v prvém kole a takovým počtem hlasů, jaký Masaryk nikdy neobdržel.“ Podpořili jej jak komunisti, tak luďáci, tedy strany, které „s Hradem“ vedly letité zápasy. Podíl na konečném výsledku mohla mít i zhoršující se mezinárodní situace a Benešovy zkušenosti v zahraničně-politické aréně.

Události ze září 1938 a Mnichovská dohoda se staly přímým původcem předčasné Benešovy abdikace v předvečer druhé světové války. Odchod do emigrace a vytvoření exilové vlády jej opět katapultovalo od vrcholné pozice, ve které byl uznán od července 1941 i představiteli SSSR nebo Velké Británie. Definitivní návrat na Pražský hrad pak přineslo vítězství spojenců nad nacistickým Německem.

Až do října 1945 Beneš svůj prezidentský mandát v osvobozené vlasti vykonával z titulu své funkce v exilové vládě. Jednalo se o období, kdy Beneš stanul na vrcholu své moci. Ta vycházela z jeho pravomoci vyhlašovat prezidentské dekrety, čímž fakticky představoval jak nejvyšší výkonnou, tak zákonodárnou moc ve státě.

V symbolický den 28. října 1945 zvolilo ustavené prozatímní Národní shromáždění Beneše opět prezidentem do doby, než bude provedena regulérní volba. Ta se uskutečnila 19. června 1946 a Beneš byl opět jediným kandidátem. Byl zvolen manifestačně všemi hlasy. Ani tentokrát mu ovšem nebylo dovoleno dokončit plné prezidentské funkční období a pro svůj odpor ke komunistické snaze o likvidaci zbytků demokracie v červnu 1948 rezignoval.

Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Následujte nás
  • Facebook Czech Archives

Kurzy pro začínající genealogy

  • Black Facebook Icon

E-mail: info@czech-archives.com                                                                                   

 © 2015 Czech Archives, s. r. o. Created by KUKLIK.CZ